Afrika

Článek ve dvoudílné podobě byl původně publikován na Blogu v květnu 2015.

Poslední dobou se stále více mluví o vzrůstajícím počtu afrických imigrantů v Evropě a o potřebě situaci nějak řešit. Shodou okolností se mi dostala do rukou knížka "Lidé v pralese" od Alberta Schweitzera, kde je mimo jiné velmi dobře popsána situace afrického černošského obyvatelstva před zhruba sto lety. Knížka navíc vyšla už ve třicátých letech minulého století, nebyla tedy zasažena novodobou cenzurou. Albert Schweitzer byl přitom známý lékař, který svůj život zasvětil pomoci domorodému obyvatelstvu a těžko ho lze podezírat z nějakého rasismu nebo nenávisti. Dovolte mi proto několik citací, které v dnešní době dostávají další, velmi zajímavý, někdy až děsivý rozměr.

-K našim bližším známým patří jeden poručík a jeden správní úředník. Jede na střední Kongo a musí na dvě léta opustit ženu a děti. Poručík je na tom stejně a přijde asi do Abešeru. Byl již v Tonkinu, na Madagaskaru, Senegalu, na Nígeru a na Kongu a zajímá se o všechny poměry v koloniích. Jeho úsudek o islámu, jak se rozšiřuje mezi černochy, není příznivý. Vidí v něm veliké nebezpečí pro budoucnost Afriky. "Černoch muslim", pravil mi, "nehodí se už k ničemu. Můžete mu postavit železnice, vykopat průplavy, vydat statisíce na zavlažování pozemků, které může obdělávat. Nic na něj nepůsobí, protože je zásadně lhostejný ke všemu evropskému i kdyby to pro něj bylo sebeprospěšnější a blahodárnější. Ale přijede-li do vesnice marabut, potulný islámský kazatel, na poskakujícím koni a v zářivém plášti, pak společnost ožije. Všichni se k němu tlačí a přinášejí mu své úspory, aby od něho za drahé peníze získali amulety proti nemocem, poraněním v boji, hadímu uštknutí, proti zlým duchům a nepřátelským sousedům. Kde černoši přestoupili k islámu, není žádný pokrok v kulturním ani hospodářském ohledu.

-V Evropě si představujeme, že se mezi africkými divochy hlásí o práci za velmi mírný plat tolik dělníků, kolik si přejeme. Opak je pravdou. Nikde není těžší najít dělníky než u primitivních národů a nikde nejsou v poměru k pracovnímu výkonu tak draze placeni jako zde. Říká se, že příčinou toho je lenost černochů. Ale te ten černoch opravdu tak líný? Netkví problém hlouběji?
Kdo jednou viděl černé vesničany, jak mýtí kus pralesa, aby založili novou plantáž, ten ví že jsou schopni pracovat po celé týdny horlivě a s napětím všech sil. K této nejtěžší ze všech prací mimochodem řečeno, je každá vesnice nucena každým třetím rokem. Vysoké keře, na nichž rostou banány, vypotřebují půdu neobyčejně rychle. Proto se musí vždy třetím rokem zakládat nová plantáž, pohnojená popelem poraženého a vypáleného pralesa. Černoch dovede pracovat velmi dobře, ale jen tolik, kolik okolnosti žádají. Dítě přírody - a v tom je celá záhada - je dělníkem pouze příležitostným.
Za skrovnou práci dodá příroda domorodci zhruba vše, co potřebuje k životu ve vesnici. Les mu dává dříví, bambus rafii a lýko na chýši, která ho chrání před sluncem a deštěm. Potřebuje už jen nasázet trochu banánů a manioku, chytat ryby a jít na lov, a má pohromadě vše nejnutnější, aniž se musí dát najímat do práce a pravidelně vydělávat. Přijme-li nějaké místo, tedy jen proto že potřebuje peníze k určitému účelu. Chce si koupit ženu, jeho žena nebo ženy chtějí krásné látky, cukr, tabák, potřebuje sekeru, rád by pil kořalku, chtěl by mít oblek a střevíce.
Jsou to tedy víceméně potřeby mimo vlastní boj o život, pro něž se dítě přírody dává najímat ku práci. Nemá-li jistý cíl, pro který by vydělával, zůstane ve své vsi. Je-li někdo v práci a vydělá si tolik, že si může dopřát po čem jeho srdce toužilo, nemá už důvod aby se dál dřel a vrací se do své vsi, kde najde vždy obydlí a stravu.
Černoch není líný, ale svobodný člověk. Proto je vždy jen příležitostným dělníkem. Má-li můj kuchař dost peněz, aby splnil přání své ženy, odejde bez ohledu na to, že ho nutně potřebujeme. Plantážníka opustí jeho dělníci právě v kritické době, kdy je potřeba vyhubit hmyz na kakaovníku. Právě když z Evropy docházejí depeše o dříví jedna za druhou, nenajde obchodník dělníky na kácení, protože celá ves jde na ryby nebo zřídit novou plantáž. Všichni jsme rozhořčeni na lenivé černochy. Ale ve skutečnosti je nemáme v rukou, protože na nás a na výdělek od nás nejsou odkázáni.
Existuje tedy těžký konflikt mezi potřebami obchodu a tím, že toto dítě přírody je svobodný člověk. Bohatství země nelze vykořistit, protože černoch má o ně jen nepatrný zájem. Jak ho vychovat ku práci? Jak ho přinutit?
"Vytvořme mu co nejvíce potřeb pak bude co nejvíce pracovat!" praví stát a obchod společně. Na jedné straně dává černochovi nedobrovolné potřeby v podobě daní. Na druhé sraně tvoří kupec černochovi potřeby nabídkou zboží. Nabízí jak užitečné, jako látky a nářadí, tak zbytečné, jako tabák a toaletní potřeby, nebo škodlivé, jako alkohol. Užitečné věci samy o sobě by ho však nikdy nepřiměly k pořádné práci.
Jistěže, daně a stupňované potřeby mohou černocha přimět k větší práci, ale není to skutečná výchova k práci. Černoch začne toužit po penězích, po užitku, ale nestane se spolehlivým a svědomitým. Jde-li do práce, jde mu jen o to aby za co nejméně práce získal co nejvíce peněz. Pracuje, jen pokud zaměstnavatel u něho stojí.

-Stálým dělníkem stává se toto dítě přírody jen pokud se ze svobodného člověka stane nesvobodným. Dá se toho dosáhnout různými způsoby. Především je důležité zbavit černocha po nějakou dobu možnosti návratu do rodné vsi. Plantážníci a majitelé lesů zásadně nepřijímají dělniky z okolí, nýbrž najímají mladé lidi z daleka, z cizích kmenů, na jeden rok a přivážejí je sem po vodě. Tyto smlouvy vypracovala vláda a jsou účelné i humánní. Na konci týdne se má dělníku vyplatit vždy jen polovina mzdy. Zbytek se mu zadrží a dostane jej až na konci roku, kdy ho běloch musí zase dopravit domů. Tím se má zamezit, aby svůj výdělek nevydal tak rychle, jak ho nabyl, a nevrátil se domů s prázdnýma rukama.
A výsledek? Lidé musí vydržet po celý rok, protože nemají možnost vrátit se dpmů. Ale skutečně dobrým dělníkem je málokterý z nich. Mnozí trpí steskem po domově. Jiní nemohou snést nezvyklou potravu - musí se živit rýží, protože čerstvá potrava zde není. Většina se jich oddává kořalce. Vředy a nemoci se mezi nimi lehce šíří, neboť bydlí v chýších, jeden těsně vedle druhého. Přes všechnu opatrnost promarní mzdu jakmile vyprší smlouva a vracejí se domů stejně chudí, jak odešli. Černoch je k něčemu, jen pokud je ve své vesnici a má mravní oporu ve své rodině a příbuzenstvu. Mimo své prostředí snadno hyne mravně i tělesně. Místa kde se hromadí černí dělníci bez rodin jsou hnízdy demoralizace. Tragické je právě to, že zájmy kultury a kolonizace se nekryjí, nýbrž jsou často v rozporu. Obchod a plantážnictví žádají takové nahromadění. Kultuře by prospělo, kdyby lidé pralesa byli ponecháni a vychováváni ve svých vesnicích, kdyby tam provozovali řemesla, zakládali plantáže, pěstovali kávu, a kakao pro sebe i na prodej, bydleli v dřevěných nebo cihlových domech místo v bambusových chýších a vedli solidní a klidný život. Ale hospodářství musí hledět zmobilizovat co nejvíce lidí k zužitkování všech pokladů země. Nejvyšší možná produkce je její heslo, aby se vyplácely kapitály vložené do kolonií.

-Sociální problémy vznikají také evropským dovozem. Dřívě provozovali černoši různá řemesla. Vyřezávali dokonalé domácí nářadí ze dřeva, zhotovovali výborné šňůry z vláken stromové kůry a mnoho jiných věcí. U moře dobývali sůl. Tato i jiná primitivní řemesla zničilo zboží, které do pralesa zavedl evropský obchod. Laciný smaltovaný hrnec zatlačil dobré dřevěné vědro, které si domorodci zhotovili sami. Okolo každé černošské vsi leží v trávě hromady zrezavělého nádobí. Mnoho dovedností už upadlo v zapomenutí. Jen staré černošky umějí ještě zhotovovat šňůry z vláken kůry a netě ze žilek ananasových listů. I umění stavět kánoe upadá. Tak postupně zaniká domácí řemeslo, ačkoli jeho vzestup by pro zemi znamenal skutečný pokrok.
Sociální nebezpečí, které znamená dovoz kořalky, ocení teprve ten, kdo čte jak velká je spotřeba připadající ročně na hlavu v některých afrických přístavech. A kdo viděl po vsích, jak se opíjejí malé děti společně s dospělými. Zde jsou úředníci, obchodníci, misionáři a náčelníci zajedno, že by se měl dovoz kořalky zakázat. Proč se však nezakáže? Protože kořalka je výnosné celní zboží. Roční celní vývoz z ní patří k největším příjmům kolonie. kdyby odpadl, byl by schodek v rozpočtu. Clo z kořalky má ještě tu dobrou vlastnost, že se může každoročně zvýšit, a přece se kořalky nevypije ani o litr méně.

-Nejubožejší a nejčetnější hosty v naší nemocnici nazýváme "Bendjaby" neboť jsou většinou příslušníky kmene bendjabského. Tito ztěžují nám práci v nemocnici svou nekázní do té míry, že je přijímáme s velmi smíšenými pocity soucitu a zoufalství. Musím se s politováním přiznat, že jedině jejich vinou není má nemocnice už taková, jaká bývala.
V nemocnici žádáme jen nejnutnější pořádek a poslušnost. Dostaví - li se některý z našich nemocných ráno k obvazu nebo k užívání předepsaného léku či injekci a neuteče-li zas, když musí čekat až na něho přijde řada, nemusí-li se na něho čekat déle než půl hodiny po zatroubení svolávajícím k přídělu jídla, dá-li všechny odpadky tam kam patří, nekrade-li misionáři slepice, nedá-li se přistihnouti při plenění ovocných stromů a banánových polí patřících misii, zůčastní-li se bez velkého nářku v nemocnici čisticích prací, zaskočí-li tu a tam k veslu když je k tomu určen losem a dostatečně zdráv, vypomůže-li při vyloďování beden a pytlů - ovšem jen když nám osud milostivě dopřeje, abychom ho vytáhli na světlo boží z jeho úkrytu někde za kuchyňskými hrnci , je-li schopen toho všeho a snad ještě něčeho více, pak ho považujeme za tvora velmi rozumného a ctnostného a rádi zamhouříme obě oči nad jinými věcmi.
Tohoto velmi jistě skromného ideálu jsou ovšem Bendjabové nesmírně vzdáleni. Jsou to praví divoši a pojem dobra a zla je jim pohádkou z jiných světů. Předpisy, kterými je nutno život obyvatel a hostů nemocnice řídit, jsou jim pouhá slova jichž si nevšímají. Dorozumíváme se s domorodci několika nářečími, ale nemůžeme ovšem ovládat všechna. Naši Bendjabové se právě pro nemožnost dorozumění vyhýbají všemu, čím je host v nemocnici povinen. Ráno je ani nenapadne dojít k obvazu. Musí se tedy pro každého zvlášť dojít. Když se ho hned neujmeme, zmizí sotva se otočíme a zcela klidně usedne u svého ohně. Při vyvolávání lidí, kteří mají dojít pro léky nebo k injekci, slyší sice svoje jméno, ale ani se nehne. Přijde teprve když ho najdeme a přivedeme.
Jednou po ránu jsem přistihl dva divochy, usazené ve vzdáleném koutě baráku, jak si rozdělali oheň pod svými pryčnami, které jsou sotva metr nad zemí. Každý nemocný smí si udržovat ohýnek v uličce vedle svého lůžka. Žádného černocha, ať už zdravého nebo nemocného, nelze si představit bez tohoto zařízení. Ve dne si na ohni vaří a v noci ho chrání od vlhka. Dým zahání moskyty. Pro nás je nesnesitelný, ale černoši si v něm však libují. V našich barácích tak neustále plápolá alespoň půl sta ohňů. Divím se zázraku, že nám nemocnice už dávno nevyhořela. Ale pod pryčnami zdá se mi oheň přece jen příliš nebezpečný. Zakazuji prostřednictvím tlumočníka a posunky ohně pod pryčnami a nařizuji, aby je zdusili a přeložili na chodbičku. Po shovívavé domluvě odcházím. Po dvou hodinách jsou ohně pod pryčnami opět. Výstup se opakuje, doprovázen živějšími gesty a ostřejším hlasem. Snad to konečně divoši pochopili. Ale odpoledne jsou ohně nanovo rozdělány pod pryčnami. Teď už je má domluva důrazná. Oba divoši hledí klidně kamsi do dáli, jako bych pěl nějakou chválu na slunce. Musím-li náhodou v noci do nemocnice, planou ohně pod pryčnami zase.
Nařídíme-li něco některému z Bendjabů, marně čekáme že dá nějak najevo zda porozuměl, nebo chce-li poslechnout nebo se vzepřít. Znehybní jako kus dřeva. Pojem vlastnictví neznají. Kradou ostatním spolubydlícím, co se dá. Vezmou jídlo i nemocnému, který se na svém lůžku nemůže pohnout.
Naši neukáznění divoši nemají nadto vůbec smysl pro cenu věcí. Les mají na dosah a není jim tedy zatěžko chodit tam pro dříví na oheň. Z pohodlnosti ale raději pálí trámy a prkna, jež jsem si pořídil s takovou námahou a výlohami. Nemám kam zamknout své drahé dříví, a tak věru nevím jak je zachránit. A proto je překládám z místa na místo. Jednou navečer jsme sňali sluneční kryt z kánoe, sami jsme jej pracně zhotovili z latí a tenkých prken. Musíme totiž člun převrátit, aby se na něm mohla vykonat nutná oprava. Druhý den ráno jsou zuhelnatělé zbytky sňatého krytu na ohništi černochů. Celé odpoledne obětujeme na to, abychom doplnili vše, co z krytu chybí.
Jeden z těchto Bendjabů přivedl poprvé našeho nového lékaře na pokraj zoufalství. Nemocným s vředy jsme nařídili, aby své obvazy, vyměněné při ranním převazu, v řece vyprali a odevzdali k vyvaření. Jeden z nově přibylých Bendjabů se dostavil k převazu, ale vypraný obvaz z předešlého dne nepřinesl. Patrně jej zahodil. Nový lékař se snaží, aby objasnil důležitost tohoto nařízení. Ale ani další obvaz nebyl vyprán. Ztratil se prý ve vodě. Ani do třetice to nedopadlo lépe. Tohoto muže není možné přesvědčit, že takový náš pevný obvaz znamená značnou ztrátu peněz a proto že jen nelze ponechat napospas pohodlnosti a nápadům divochů. Pro ně je pouhým hadrem, který můžou kdekoli pohodit. Lékař má přece ještě dost jiných.... Neuvažují, co tím vyplýtvají. My si však uvědomujeme, co námahy to stálo, než naši milí evropští přátelé obstarali všechny tyto zbytky látek a co práce jim dalo, než z nich zhotovili obvazy. Proto pokládáme toto lehkomyslné zacházení za nejtěžší nemocniční provinění. Samozřejmě mají tito Bendjabové spadeno na moje kuřata, stejně jako i na kuřata misionářova. Nejedno z nich již ve svém hrnci uvařili a v noci slavnostně snědli.
Není a nemůže být horší zkoušky trpělivosti a nervů, než tato marná, denně opakovaná snaha, kterak těmto lidem vštípit uznání hodnoty věcí.
Popisuji tu ovšem jen to nejhorší z našich Bendjabů, ale těch je právě velká převaha. Časem přivykají podle příkladu ostatních pořádku. Ale co naplat, když stále přicházejí noví, s nimiž se musí začínat znova. Vyčerpává to naše nervy více než práce. Mnozí z nich jsou skutečně nejen divoši, ale přímo zhovadilci, kteří zpustli tím že jsou vzdáleni domova a vydáni mnoha škodlivým vlivům. Nejsou ani schopni vděčnosti za to, co jim prokazujeme. Domnívají se, že tak jednáme, protože jsme bohatě odměňováni.

-Povážlivě se množí případy úplavice. Nevíme už, kam s nemocnými. Práce s nemocnými úplavicí, kteří se nemohou již pohybovat a vše kolem sebe znečišťují, stává se úmornou. Některým se musí podávat i jídlo. Jsou až příliš vyčerpaní, než aby mohli donést lžíci k ústům. Domorodci nám přitom nepomáhají. Nechtějí zacházet s ničím, co vzbuzuje odpor. Musíme tedy všechno dělat sami. Když se přece jen někdy najde černoch, který nám alespoň trochu vypomůže, musíme ho zasypat nejen chválou, ale i dary.
Nejvíce se bojíme, abychom úplavicí nezamořili nemocnici. Nákaza se šíří pitím a jídlem, jež bylo znečištěno výkaly nemocných. Kdo si myje ruce ve znečištěné vodě nebo se dotkne znečištěné země, snadno přenese nákazu prsty do úst. Musíme tedy dbát, aby nemocní nic neznečistili a nepřišli ve styk s ostatními. Jakmile jim ale dovolím, aby vyšli ven na slunce, znečišťují zcela nesvědomitě vše, kam jen přijdou. Málo platné je všechno napomínání a všechen dozor. Marně domlouváme lidem v nemocnici, aby byli opatrní. Mají pít jen vodu z pramene. Ale k řece je dvacet kroků, k prameni více než sto. proto nosí raději vodu z řeky než z pramene. Dále je přísně zakázáno společné vaření s s nemocnými úplavicí. Přesto však ostatní s nimi vaří, ba dokonce jedí ze stejných nádob, ve kterých se nemocní rýpají znečištěnými prsty. Jeden Bendjab, kterému ošetřujeme vředy na nohou, setkal se tu se svým krajanem onemocnělým úplavicí. Sdílí s ním lůžko a společně si vaří. Vyvádíme ho, upozorňujeme na hrozící nebezpečí. Večer ho najdeme opět v zakázaném oddělení. Kdykoli ho odtamtud vyvedeme, opět se vrátí. Není divu, že si úplavice vyžádá i tuto oběť.

-Naše nálada, značně pokleslá tím, jak se rozmáhá úplavice, poklesla ještě více, když jsme se dozvěděli o nebezpečí hladomoru v krajinách výše při řece. Nejhůře jsou na tom území na hranici s Kamerunem, jimiž procházejí karavany na cestě N,Djolé - Boue- Makaku. Poslední příčinou těžkého hladomoru byly deště, které spadly za suchého období roku 1924. Pokácené lesy nevyschly a nebylo možné je vypálit. Zde je zvykem osévat půdu tam, kde byl les vypálen. Dříví a křoví se vypálením odstraní a půda je pohnojena popelem. Překazí - li deště tento postup, neosejí domorodci vůbec nic a o budoucnost se nestarají. Tak tomu bylo v krajinách nad námi a tak tomu je i u nás. V našem území za trvalých dešťů dokonce ani nevykáceli lesy.Přitom deště obdělávání půdy neznemožňují, jen ztěžují. Není-li dříví a křoví spáleno, může se nanést na hromady a uvolněná půda mezi kmeny a hromadami se pak obdělá. Protože se k tomu neodhodlali, není teď žádná úroda. U nás to není tak citelné, protože po splavné části řeky Ogooué můžeme dopravovat rýži z Evroy a Indie. Ve vnitrozemí je ovšem rýže jen částečnou náhražkou, neboť ji musí dopravovat nosiči na sta kilometrů. Proto tam řádí krutý hlad. U nás je situace lepší. Kdyby se bylo včas pomýšlelo na osev kukuřice, byla by pohroma odvrácena. Kukuřici se zde daří znamenitě, neboť již ve čtvrtém měsíci nese úrodu. Kukuřici, která měla být zaseta, však domorodci snědli v době počínajícího nedostatku potravin. Aby neštěstí bylo dovršeno, vtrhli obyvatelé nejhůře postižených krajů do těch území, kde ještě nebyla taková nouze o potraviny a vyplenili je. Tím ovšem nastala bída i tam. Proto teď už nikdo nemá odvahu obdělat pole. Bylo by to tak jako tak pro loupežníky. Lidé sedí ve vesnicích a bezmocně čekají na svůj osud.
Tento nedostatek energie a neschopnost se přizpůsobit ztíženým poměrům jsou typické vlastnosti domorodců rovníkové Afriky. Nejsou sice potraviny rostlinné, ale v lesích a stepích je možno ulovit zvěře dost. Ale hladovějící domorodci se nevzchopí k činu, zůstávají v chýších, očekávajíce smrt, protože je právě hlad. Vypravovali mi, že jistý pán z území postiženého hladem má černého lovce, který jindy naloví mnoho zvěře svou ručnicí. Když však nastal v krajině hlad, tu černoch, místo aby tím horlivěji lovil, seděl s ostatními v chatě, chystaje se umřít hladem, ačkoli by je byl mohl svou ručnicí se zásobou střeliva, kterou mu pán daroval, všechny zachránit. Banány a maniok patří k potravě. Nelze bez nich žít. V hypnóze této logiky vydává se teď sta a sta černochů vstříc smrti.