Článek byl původně publikován na Blogu v květnu 2017
Na internetu kolují v mnoha obměnách informace o pokusu amerického vědce Johna Calhouna o vytvoření "myšího ráje". Pokus proběhl už v 70. letech minulého století a informace o něm můžete najít třeba zde:
V kostce - tento vědec vytvořil cosi jako obří terárium, ve kterém mohlo pohodlně a bez jakýchkoli starostí žít asi 3000 myší. Měly zajištěnou potravu, vodu, teplo, nehrozily útoky predátorů, zkrátka naprosto ideální podmínky pro život. Do terária vsadil osm myší - čtyři samce a čtyři samice. V první fázi se myši začaly úspěšně množit a populace raketovým tempem rostla. Postupně ale populační exploze ustávala a počet jedinců přestal stoupat ještě dřív, než bylo dosaženo teoretické kapacity terária. Zároveň se u myší začaly projevovat poruchy chování. Na jedné straně agresivita jedné části samců, na straně druhé pasivita, nezájem a sociální vyvržení druhé části samců. Agresivita se poté objevila i u samic, které začaly zabíjet i vlastní mláďata. Počet myší v teráriu v poslední fázi začal klesat a po 1780 dnech experimentu zemřela poslední myš.....
Situace je často porovnávána s dnešním běžným lidským životem. Jako příklad je poukazováno Japonsko s extrémně nízkou porodností a velkým počtem lidí s poruchami chování. Trochu podobná, ale ne tak vyhrocená situace je i v dalších bohatých částech světa. V této souvislosti je třeba se i zamyslet nad tím, zda současné evropské problémy nejsou výsledkem snadného a bezproblémového života ve vyspělé společnosti, zda dokonce současné ohrožení Evropy není pro nás vlastně svým způsoben dobrodiní a snaha o zvrácení úpadku? Toto porovnání je ale podle mého názoru silně zjednodušené.
Především je nutné připomenout počátek experimentu - do terária byly vloženo osm myší, které se potom rozmnožily na populaci čítající v maximu asi 2000 jedinců. Každého soudného člověka asi napadne, co se stane s populací, kde se de facto rozmnožují bratranci se sestřenicemi. Stačí připomenout třeba časté problémy příslušníků rodu Habsburků..... Ano, genetická degenerace zaviněná příbuzenským rozmnožováním.
Dále je třeba vzít v úvahu, že experiment pana Calhouna ukázal i způsob, jak vyřešit život v myší společnosti tak, aby negativní jevy nenastaly. Bylo nutné přinutit myši k činnosti a vzájemné spolupráci - například aby se jedna myš mohla napít, druhá musela stlačit páčku u napaječky.
Na jednu stranu všude slýcháme, jak je dnešní život snadný, na stranu druhou zase že dnešní život je stresující a těžký. Tak co je vlastně pravda? Platí obojí, ale jak pro koho.
Celý problém je v práci. Jak se říká - práce polidštila opici. A bez práce, bez jakékoli konstruktivní a užitečné činnosti lidé opět do opičí podoby zdegenerují. Dnes ale část lidí pracuje naprosto šíleným způsobem, další část má život více či méně snadnější. Tak to bylo, je a bude. Na tom není nic nenormálního, pokud ten rozdíl nepřesáhne určitou mez. Co už ale je zcela nenormální je fakt, že část lidí v dnešní sociální společnosti pohodlně přežívá i bez jakékoli práce - jen díky tomu že jim stát zajistí vše potřebné až pod nos,podobně jako myším pan Calhoun.
Každého v této souvislosti napadnou příslušníci jistého etnika, které i v dnešní době, kdy je práce dost, nikdo pracovat nevidí a místo toho je vidí postávat celé dny v hloučcích na nejrůznějších místech. A to ještě v těch lepších případech. Problém je ještě znásoben dnešní uprchlickou krizí.
Proč nebyl problém například v Německu se statisíci tureckých imigrantů v šedesátých letech? Protože tito lidé přišli do Německa pracovat. A pokud někdo maká ve fabrice osm hodin denně na tři směny, zpravidla už potom nemá čas ani energii na vymýšlení pikačovin. Časem ale bohužel došlo k nárůstu nezaměstnanosti a nemalá část z nich, nebo spíš jejich potomků, si zvykla na pohodlný život bez práce, ze sociálního zabezpečení. To se dnes opakuje s masovou imigrací z muslimských zemí. Tito lidé nemají vzdělání, pracovní návyky a zkušenosti, nejsou schopní a vlastně ani ochotní se začlenit do evropské společnosti. O africké mentalitě se říká "raději rok bojovat, než měsíc pracovat". A s imigranty z chudých muslimských zemí to evidentně není lepší. Ti sem zkrátka nejdou pracovat, nemají vůbec představu, co vlastně obnáší uživit se nějakou prací. Jenom vědí, že za tím velkým mořem je ráj jménem Evropa, kde se mají všichni strašně dobře a když se tam dostanou, budou se určitě mít dobře také. A my děláme všechno pro to, aby se do toho pozemského ráje skutečně dostali. Vše potřebné jim zajistíme, "zachráníme", přivezeme, nakrmíme, ubytujeme, peníze dáme.... A co dál?
I v dřívějších dobách byla určitá část lidí, která na nároky tehdejšího života z nějakého důvodu nestačila. Jenže - nikoho to nezajímalo. V lepším případě tito lidé živořili na okraji společnosti, v horším zkrátka nepřežili. Ano, na jednu stranu to bylo kruté, na druhou stranu to není nic jiného než analogie přírodního výběru. A je jasné, že pokud v dané společnosti existuje skupina lidí, kteří nejsou nijak užiteční, jen parazitují, a tato skupina překročí určitou kritickou hranici, povede to k zániku.
A to je problém dnešní společnosti. Na jednu stranu se mluví o "průmyslu 4.0" a vyspělé postindustriální společnosti, kde podle utopických představ budou výrobky a další hodnoty vznikat snad samovolně. Realita je ovšem jiná - složité robotické výrobní linky vyžadují sice menší počet zaměstnanců, ale nároky na tyto lidi, na jejich vzdělání, znalosti, zkušenosti a pracovní nasazení jsou až extrémní. A je třeba si přiznat, že procento lidí, kteří jsou schopní takovou práci zvládnout není nijak velké a se stoupajícími nároky stále klesá. Potom je zde druhá skupina - totiž žádný robot, žádná výrobní linka neumí postavit dům, opravit auto, vyměnit kapající kohoutek, vykachlíkovat koupelnu, okopat záhon na zahradě, ostříhat vlasy, uvařit guláš, nebo se třeba starat o děti. Třetí skupinou jsou potom v podstatě činnosti vytvořené jako umělá zaměstnanost - napřiklad nejrůznější úřady a administrativní povinnosti. O nich si můžeme myslet cokoliv, mít k nim výhrady, považovat je za parazitickou neužitečnou činnost, ale opět v konečném efektu poslouží k tomu, že "nějaká myš musí mačkat páčku".
Většina komentátorů, kteří společenské teorie vymýšlí a píší, vůbec netuší jaké životní a pracovní podmínky musí vlastně "obyčejný" člověk snášet. Stačí jen naznačit podmínky za jakých si to své "snadné" živobytí opatří prací ve velké a dokonale organizované firmě.
Naprostou samozřejmostí je práce na tři směny. Jaký doslova devastační účinek má noční práce na psychiku i fyzické zdraví ví nejlépe každý, kdo si něco takového alespoň zkusil. Po půlnoci se dostanete do stavu, kdy sice zvládnete opakovanou mechanickou činnost, ale cokoliv nad čím se musí přemýšlet trvá nejméně dvakrát déle než jindy - dokud je něco takového vůbec možné. S každou další noční směnou je to horší a horší. Koncem týdne začnete chápat možná i zakřivení časoprostoru - čas běží úplně jinak než za normálních okolností - v podstatě jste schopní ve chvíli kdy se na pár sekund zastavíte usnout ve stoje. Domů potom trefíte tak nějak po paměti, koncem týdne jenom u dveří držíte klíče, kterými si jinak automaticky odemykáte předchozích patnáct - dvacet let a přemýšlíte nad tím který klíč je ten správný. Sednout v tomto stavu za volant je regulérní pokus o sebevraždu - přesto to většina lidí dělá, protože nic jiného nezbývá a do práce se zkrátka jinak nedostanou. Aby jste se v práci ani při noční nenudili nebo dokonce neflákali, o to se postarají všudypřítomní nadřízení, kamery a další technické prostředky. K tomu si přidejte nějaké ty přesčasy - někdy je zkrátka poptávka hodně velká, nebo se při výrobě nedaří a tak si šéfstvo vymyslí že holt po nějakou dobu budete bouchat také subotniky. A tak si dáte šestou ranní směnu, skončíte v sobotu ve dvě odpoledne a v neděli na desátou večer naklušete na první noční. Z pátka na sobotu vás ještě čeká šestá noční, po které ani nevíte jaký je vlastně dnes den, jen tušíte že večer už nikam nemusíte, víkend v podstatě jen proklimbáte v polospánku - polobdění, neschopní jakékoli činnosti a snažíte se z toho do pondělka vzpamatovat. Jednou se to nepodaří a máte únavový syndrom jako vyšitý. V jisté hodně velké firmě byl kvůli velkému zájmu o jejich výrobky zaveden systém, kdy se dokonce v sobotu chodí i odpolední směny. K tomu nezbývá než doplnit poznámku, kterou občas ve vlaku nebu autobusu vyslechnete - že manželka dotyčného tam pracuje také a společný volný víkend měli v polovině ledna a poté až o "prodlouženém " víkendu v květnu..... Ve výsledku se tak vaše práce téměř vyrovná totálnímu nasazení v Říši na jaře 1945 a možná ani ve středověku při robotě na panském se lidé tolik nenadřeli. Po čtyřicítce dostanete první prášky na tlak a pomalu si začnete zvykat, že vaši kolegové vrstevníci postupně stále častěji končí v nemocnicích s infarkty, mrtvicemi a rakovinou, v lepším případě si jdou "jen" na měsíc lehnout do nemocnice po kolapsu z nezjištěných příčin, nebo jsou v psychiatrické péči s nějakou tou hezkou duševní nemocí či poruchou. Občas se "robota" opravit nepodaří a skončí na sběrném místě - krematoriu. A jen tak mimochodem vám dojde, že dnes už vlastně v pracovním procesu platí věta:
Pokud se rozhodnete že z takového kolotoče vystoupíte, zjistíte jediné - že chtít můžete, ale není šance. Jiná, méně náročná a vyčerpávající práce zkrátka neexistuje. A pokud náhodou něco takového objevíte, tak za nedůstojný minimální plat.
Co je ovšem úplně špatně je právě přístup k takzvaně "nepřizpůsobivému obyvatelstvu", dnes zdatně rozmnožovanému o statisíce až miliony imigrantů v celoevropském měřítku. Nejen že nemají vzdělání a pracovní návyky, ale i jejich ochota pracovat je prakticky na nule. Představa, že snad jakýsi imigrant z Afriky který nemá žádné vzdělání, se za pár týdnů zapracuje jako operátor robotické linky je směšná. Ono i to "blbé" řemeslo se nikdo nenaučí za pár neděl, použitelným zedníkem, zahradníkem, instalatérem nebo elektrikářem se dotyčný stane tak zhruba za pět let. A to ještě musí mít k oné činnosti alespoň nějaký vztah a nadání. To začínají pod tlakem reality pomalu a opatrně přiznávat i takzvaní "sluníčkáři".
A tak nám tady vesele vyrůstá novodobá kasta "nedotknutelných". Kasta lidí, kteří nic neumí, o nic nemají zájem, jen prostě čekají že se o ně někdo nějak postará a vše potřebné jim donese až pod nos. A když pečení holubi náhodou přestanou létat, stačí nechat otevřenou hubu a začít řvát, v horším případě ještě začít ničit vše okolo. Jejich představa se úspěšně plní, nejrůznější humanitární organizace, nadace a neziskovky se můžou přetrhnout, aby jim vše potřebné nacpaly až do chřtánu a tím si Evropa bohužel zadělává na problém. Až počet těchto "myší" v Euroteráriu přesáhne kritickou hranici, přijde neodvratný rozpad a úpadek. Otázka je, co se bude dít dál. Představte si, že zmíněného pana Calhouna přestane myší pokus bavit, přestane dosypávat zrní do krmítka, dolévat vodu do napaječky, vezme to své terárko, vynese ho na louku a otevře dvířka. K tomu může lehce dojít, záleží jen na tom, jak dlouho bude původní obyvatele Evropy bavit dělat ze sebe oslíčky otřes se, nebo spíš užitečné voly. A myši zvyklé na krmení, vodu a teplo za nic se najednou budou muset začít starat, aby přežily. A možná velmi často půjde o myši, které žijí v představě že nejlepší řešení nedostatku čehokoliv jsou demonstrace, rabování, násilí v ulicích, případně AK47. Scénáře následujícího vývoje nechť si domyslí každý sám.....
Dodatek:
Možná stojí za úvahu vypíchnout z textu o myším ráji ještě několik vět:
"Existují dva druhy smrti. První z nich je duchovní smrt. Mladé myši, které nemohly najít své místo v ideálních podmínkách, byly psychicky zlomeny."
"Byli pro komunitu nepotřební. Jejich frustrace vedla k sociálně nevhodnému chování".
Samozřejmě pro přežití (nejen) člověka existují tři základní doslova fyzikální předpoklady. Voda, aby nezemřel žízní, jídlo, aby nezemřel hlady a teplo, aby nezmrznul. Všechno ostatní je bonus navíc, bez kterého se dá obejít.. Ano, bývaly doby kdy zdaleka nebyly samozřejmostí a hlavní náplní lidského života byl boj o holé přežití. Jsou to doby už víceméně historické. Faktem je, že opatřit si je dnes je nejspíš skutečně nejsnadnější za celou historii a z pohledu čistě fyzikálního má tento názor něco do sebe. Ale na druhou stranu to zase tak úplně jednoznačné není. Jsou ještě další potřeby - především potom pocit, že život jedince není zbytečný a že má nějaký smysl. A v tom je základ dnešních problémů. My sem sice nalákáme miliony uprchlíků na to, že dostanou najíst a napít, fyzicky se budou mít třeba i celkem dobře. Ale co dál? Brzy zákonitě zjistí, že jsou zde vlastně zbyteční, nikdo je nepotřebuje, jejich život v tomto ohledu nemá žádnou perspektivu. K tomu se přidá skupina podobných lidí z "vlastních zdrojů", pro které se v přetechnizovaném světě zkrátka nenajde přiměřené zaměstnání. Asi jen malá část si nějakou smysluplnou životní perspektivu dokáže najít. Na tu velkou, zbylou část čeká jen dvojí budoucnost. Buď ona zmíněná duchovní smrt uprostřed fyzického blahobytu, nebo fanatické upnutí na nějakou jinou alternativu, která jim dá smysl života a pocit užitečnosti. Třeba radikální islám. Někteří potom jsou ochotní pro ten smysl života a pocit užitečnosti i zemřít.....